Celostátní setkání knihovnických seniorů v Příbrami [1]

Ve dnech 28.–30. května 2019 se v Příbrami uskutečnilo jubilejní 15. celostátní setkání knihovnických seniorů [9]. Po několika letech temna se na příbramskou knihovnu [10] totiž opět usmálo slunce, politické hrátky byly zapomenuty a knihovníci se mohli nadechnout. Stará budova během krátké doby doznala mnohých změn – jak v zásadních stavebních úpravách, tak ve vybavení technikou a nábytkem. Bylo také možné uspořádat toto organizačně i pracovně velmi náročné setkání. Nešlo jen o představení příbramské knihovny a zajištění poklidného posezení kolegů, ale i o ukázky toho nejlepšího, co daný region obnáší, včetně zajištění ubytování a přepravy. Konečně posuďte sami.

První den setkání pršelo, a tak jsme se scházeli poněkud navlhlí. Uvítací dárek v podobě deštníku nás však opravdu rozveselil. Přivítal nás milý kolektiv, který se nám hned začal věnovat a saturoval veškeré naše potřeby. Prošli jsme knihovnou a ocenili všechny novinky i entuziasmus, s jakým využívají nově otevřené možnosti.

Následoval přejezd do  Milína – byť tam také pršelo, naše nálada neklesla. Příjemné bylo ubytování i večer s Janem Drdou. Mgr. Naďa Čížková ve své výborné prezentaci představila známého spisovatele ve společensko-politických souvislostech dané doby.

Další den ráno lehce mží, odjíždíme do Rožmitálu pod Třemšínem, kde se nachází kostel Povýšení sv. Kříže [11], působiště Jakuba Jana Ryby. Přichází Mgr. Ivana Hoyerová, představuje historii kostela, Rožmitálu, Rybovu osobnost a dobu. Ticho „jako v kostele“, fascinovaně posloucháme a posloucháme, jak žáčkové na paní učitelku vzhlížíme k mladé ženě, která nás neuvěřitelným způsobem doslova přibila do lavic. Obdiv a pokora, až zamrazí, když z kůru od varhan zazní Česká mše vánoční.

Ještě plni neuvěřitelného zážitku odjíždíme do rožmitálského Podbrdského muzea [12], kde nám je opět průvodkyní paní Hoyerová. Zajímavá je už jen budova nově zrekonstruovaného (původně továrního) komplexu. V expozici procházíme životním příběhem a tragickým osudem kantora a hudebního skladatele J. J. Ryby. Navštívíme Johanku z Rožmitálu i další slavné osobnosti, o které v Rožmitále opravdu nemají nouzi. Obdivujeme i úžasné zajímavosti, například model katedrály sv. Víta v Praze precizně poskládaný ze stébel slámy, soukromou sbírku historických automobilů nebo největší sbírku vyřezávaných erbů v Čechách.

Po obědě, mírně oroseni drobnou přeprškou, přecházíme do Městské knihovny manželů Tomanových [13], která je od roku 2006 součástí Centra celoživotního vzdělávání. Jako velmi dobrá se ukazuje už dlouhotrvající spolupráce s městským úřadem, která je těsná až tak, že je spojují jen jedny dveře. O práci knihovny stačí pro ilustraci uvést například zvláštní ocenění Knihovna roku 2014 v kategorii měst do pěti tisíc obyvatel a úplně čerstvé ocenění v soutěži Kamarádka knihovna, kde knihovna obsadila třetí místo. Pro ty potřebné je zde i Cvokařské muzeum [14], pro nás to nebylo nezbytně nutné, ale doporučuji – vstup je volný a cukr zdarma.

Večer jdeme procházkou, samozřejmě za drobného mrholení, do malého, milého městečka Milína. Těžko říci, co z tohoto dne bohatého na báječné zážitky bylo tím zlatým hřebem. Stejně jako ostatní na pomyslném stupni vítězů stanula i Bořického knihovna v Milíně [15]. Knihovna je součástí nově vybudovaného volnočasového centra otevřeného v roce 2011. Je neuvěřitelné, co tři (ač mladé a neopotřebované) knihovnice stihnou (od roku 2020 už budou jen dvě). Kromě toho, že pečují o zahradu, zajišťují chod herny jako nízkoprahového centra, pomáhají v přilehlém Mateřském centru, roznášejí místní zpravodaj a pořádají neuvěřitelné množství akci pro děti i dospělé, mají pro veřejnost otevřeno 31 hodin v týdnu. Mimochodem tato knihovna už dvakrát (v letech 2005 a 2013) získala titul Knihovna roku. Ten večer nás provedly, připravily hudební program a pohostily dvě temperamentní dámy – klidně jim říkejte „vichřice“.

Nastává třetí den setkání. Svítá. Je neuvěřitelně modré nebe, slunce se šplhá vysoko na oblohu a je teplo! To je den pro Svatou Horu [16]. Poutní areál obklopený barokními ambity a čtyřmi kaplemi se skví uprostřed širokého dlážděného prostranství. Na kamenné terase s balustrádami, na níž vedou čtyři schodiště, stojí vlastní poutní chrám zasvěcený Panně Marii. Uvnitř doslova ohromí zářivá barokní výzdoba a tepaný stříbrný oltář se vzácnou soškou Panny Marie. Obdivuhodné jsou fresky, štuky, sochy stříbrné i jiné, kované mřížoví. Takové už je baroko.

To byla zlatá tečka na konec a sbohem.

[17]
Společná fotografie (foto: Marie Hejnová, Městská knihovna Planá nad Lužnicí)

A ještě douška o skvělých lidech. Knihovny se časem proměňují a nadále budou, ale s lidmi, které jsme potkali, nemám o jejich budoucnost strach.